"Ve správný čas a na správném místě"

"Víš... jsem šťastná, protože cítím takové to, že jsem ve správný čas, na správném místě." To je ta věta, kterou jsem od Terky slyšela před týdnem u kávy, a která je důvodem, proč jsem se vrátila k psaní, byť článku, který se vymyká běžnému obsahu tohoto blogu, jehož založení bylo spíše takové spontánní rozhodnutí, z důvodu pobytu mimo ČR.

Výše zmíněná věta mi leží v hlavě celé dny. Možná proto, jak náročné byly poslední měsíce či spíše poslední rok. Důvodem může být i to, že zítra, 2.2. to bude přesně rok od odjezdu na Erasmus. Od odjezdu, který změnil nás všechny, co jsme tam spolu žili, aniž bychom chtěli, aby nás změnil.

Pamatuji si to, jako včera. Jak nadšeně jsme se v Belgii všichni bavili o tom, že vyjet na půl roku do Gentu, je způsob jak zjistit, co chceme v budoucnu dělat a jak se najít.

Jenže většina z nás se ztratila. Včetně mě. Té, která byla před rokem tou nejrozhodnější holkou v okolí. Jediný pocit útěchy, bylo zjištění, že stejně ztraceno je i dalších 30 lidí, se kterými jsme spolu žili, v tom nejkrásnějším městě, jaké jsem viděla. A to jsem jich už pár viděla :-P.

A pak přišla před týdnem ta Terčina věta....v sentimentálním období...

Uvažovali jste taky, že jste právě teď v životě šťastní, protože jste na tom správném místě ve správný čas a víte, že tohle jste vždy chtěli dělat? 

Já jsem si alespoň vybavila, kdy jsem ten pocit měla naposledy.

Belgie.

Ve správný čas a na správném místě.

Chodit spát s pocitem, že se nemůžete dočkat zítřka. Vstát do dalšího deštivého dne, a přesto se těšit až nasednete na své retro kolo. Těšit se do školy. Těšit se na společné vaření, učení se, nákupy, procestované víkendy. Těšit se na další stovky kilometrů na retro kole, na podpatcích, v pláštěnce, v plavkách, ve dvou, na řidítkách, střízliví, opilí, sví. Tancovat celou noc, bez výčitek. Spontánně se zamilovávat. Dělat pikniky u řeky, neřešit auta a klišé "nemůžu si dát víno/Belgické pivo". Nezajímat se, co si myslí ostatní, protože trávíte čas s těmi, kteří Vás mají rádi. Sedět ráno na parapetu francouzského okna oblíbené kavárny poblíž Graslei a sledovat jak všichni jedou okolo na kolech a usmívají se. Nebo pracují v kavárně, a usmívají se.

Půl roku až na výjimku třech týdnů pršelo. A lidé měli pořád ten úsměv.

Sledovat každý zápas EURO 2016, v 15:00, v 18:00, ve 21:00, a dělat, že se u toho učíme. A když hraje Belgie...vyrazit mezi tisíce lidí do Overpoortu, zpívat, objímat se a slavit s cizími.

Neřešit, zda je někdo z Německa, Maroka, Turecka, Mexika, Španělska, Norska.

A v tomto pocitu štěstí jsme se vlastně všichni ztratili. Najednou jsme nevěděli, co chceme v budoucnu dělat, ale že chceme být pořád takhle šťastní.

Pár měsíců po červnovém návratu, jsme se viděli znovu. V Praze, ve Švýcarsku. V březnu nás čeká Budapešť, Berlín, v dubnu opět Praha. V létě Norsko. Tahle setkání evokují to, jak dobře nám bylo a vždycky je, pokud jsme spolu. A mi připomínají, že "cestování je jediná věc, kterou si můžeš koupit a udělá tě ještě bohatším". 

Těším se, až se o další tipy a rady z cest budu opět dělit na blogu. Společně s psaním diplomky a prací, to bude rozhodně ...řekněme - výzva. Cestování je jedna z věcí, která mě osobně rozhodně dělá šťastnější. Na některých dalších věcech bude potřeba ještě zapracovat, nebo jim dát čas. :-)

A těším se, Terez, až jednou budu moct opět říct to, co ty.